II. světová válka · Poválečný svět a kořeny nového konfliktu
Versailleský systém
Mír z roku 1919 nebyl předem odsouzen k neúspěchu
Když vítězné mocnosti po první světové válce vytvářely nové poválečné uspořádání, chtěly zabránit opakování konfliktu, který zpustošil velkou část Evropy. Versailleská smlouva, podepsaná 28. června 1919 s Německem, byla jen jednou částí širšího systému mírových smluv uzavřených s poraženými státy. Jeho součástí se stala také nově založená Společnost národů. O dvacet let později byla Evropa znovu ve válce, z toho však neplyne, že Versailles musel nevyhnutelně vést k Hitlerovi a k druhé světové válce. Poválečné uspořádání mělo vážné slabiny a vytvářelo zdroje napětí, samo o sobě ale neurčovalo další vývoj.
Německo přišlo o území, kolonie i část vojenské suverenity
Versailleská smlouva připravila Německo o všechna zámořská koloniální území a přibližně 13 procent jeho předválečného evropského území. Alsasko-Lotrinsko připadlo Francii, další oblasti Belgii, Polsku, Dánsku a Československu. Sársko bylo na patnáct let pod správou Společnosti národů a Porýní bylo demilitarizováno. Německá pozemní armáda směla mít nejvýše 100 000 mužů, všeobecná branná povinnost byla zrušena a další ustanovení omezovala německé námořní a vojenské kapacity. Tato opatření měla omezit možnost Německa znovu ohrozit své sousedy, současně však v německé politice posilovala požadavek na revizi mírových podmínek.
Reparace nebyly totéž co jednoduché přiznání „viny za válku“
Článek 231 smlouvy stanovil odpovědnost Německa a jeho spojenců za ztráty a škody způsobené spojeneckým a přidruženým mocnostem v důsledku války a vytvořil právní základ pro reparační požadavky. Často bývá označován jako „doložka o válečné vině“. Sama versailleská smlouva neurčila konečnou celkovou částku reparací, tu reparační komise stanovila až roku 1921 na 132 miliard zlatých marek. Reparace se v Německu staly jedním z nejsilnějších symbolů odmítání poválečného pořádku.
Nové státy neznamenaly konec národnostních sporů
Poválečné uspořádání obnovilo nezávislé Polsko, uznalo Československo a zásadně překreslilo hranice střední a východní Evropy. Tvůrci míru se snažili zohledňovat princip národního sebeurčení, hranice však nebylo možné vést tak, aby se všude přesně překrývaly s jazykovým a národnostním osídlením. Do rozhodování navíc vstupovaly hospodářské, strategické a historické argumenty. V nových či územně změněných státech proto zůstaly početné národnostní menšiny. Mírový systém se je pokoušel chránit zvláštními menšinovými smlouvami a mezinárodními závazky, ale otázka hranic a postavení menšin zůstala významným zdrojem meziválečných sporů.
Společnost národů měla chránit nový pořádek kolektivní bezpečností
Významnou novinkou poválečného systému byla Společnost národů, jejíž Pakt se stal součástí Versailleské smlouvy i dalších pařížských mírových smluv. Jejím cílem bylo podporovat mezinárodní spolupráci a bezpečnost prostřednictvím společných pravidel, řešení sporů a závazků členských států. Od počátku však existoval zásadní rozpor mezi ambiciózní představou kolektivní bezpečnosti a ochotou jednotlivých mocností nést náklady jejího prosazování. Důležitým oslabením bylo také to, že Spojené státy Versailleskou smlouvu neratifikovaly a ke Společnosti národů nikdy nepřistoupily.
Od německého revizionismu k Hitlerovu mnohem radikálnějšímu programu
Odpor proti Versailles nebyl omezen na nacisty. Požadavek revize mírových podmínek měl v meziválečném Německu mnohem širší podporu a nacionalisté smlouvu líčili jako vnucený „diktát“. Hitler dokázal tento odpor využít, jeho cíle však dalece přesahovaly návrat k postavení Německa před rokem 1919. Nacistický program spojoval odstranění versailleských omezení s diktaturou, radikálním rasismem a antisemitismem a s dobýváním „životního prostoru“ (Lebensraum) především ve východní Evropě. Revize Versailles proto pro nacisty nebyla konečným cílem, ale součástí širšího projektu rasové a mocenské přestavby Evropy.
Dvacátá léta ukázala, že evropská stabilizace byla možná
Versailleský systém nebyl od svého vzniku v nepřetržitém rozkladu. Po krizích prvních poválečných let nastalo od poloviny dvacátých let období částečné stabilizace. Dawesův plán roku 1924 upravil způsob splácení německých reparací, locarnské dohody z roku 1925 přispěly ke francouzsko-německému sblížení a v září 1926 bylo Německo přijato do Společnosti národů. Tento vývoj ukazuje, že další evropská válka nebyla nevyhnutelným pokračováním roku 1919. Stabilizace však byla křehká a závisela na politické spolupráci, hospodářské prosperitě a ochotě států respektovat dohodnutá pravidla.
Versailles vytvořil politické téma, nikoli nevyhnutelnou cestu k Hitlerovi
Poválečné uspořádání pomohlo vytvořit prostředí, v němž mohli němečtí extremisté mobilizovat odpor proti územním ztrátám, reparacím a omezené suverenitě. Samotný Versailles však nevysvětluje, proč se Hitler stal v lednu 1933 kancléřem ani proč nacisté následně zničili německou demokracii. Zásadní roli sehrál dopad světové hospodářské krize po roce 1929, rozklad parlamentního vládnutí, růst podpory nacistické strany, politické násilí a nakonec rozhodnutí prezidenta Paula von Hindenburga a konzervativních politiků, kteří se domnívali, že dokážou Hitlera po jeho jmenování kancléřem kontrolovat. Versailles byl důležitou součástí příběhu, nikoli jednoduchou příčinou nacistického převzetí moci.
Výmarská republika vstupovala do rozhodující krize až po roce 1929
Německo navzdory porážce a územním ztrátám zůstávalo jednou z nejvýznamnějších evropských zemí a budoucnost poválečného pořádku proto úzce souvisela se stabilitou jeho demokratického režimu. Výmarská republika přežila revoluční otřesy, politické násilí i hyperinflaci počátku dvacátých let a během jejich druhé poloviny dosáhla určité hospodářské a diplomatické stabilizace. Její nejvážnější zkouška přišla po roce 1929, kdy světová hospodářská krize přinesla prudký růst nezaměstnanosti, prohloubila politickou polarizaci a otevřela nacistům cestu od okrajového hnutí k masové straně. Právě zde začíná další etapa příběhu: krize výmarské demokracie a Hitlerův vzestup.
Pokračujte v Chronotice
Více detailů, přehlednou strukturou kapitol a kvízy s vysvětlením najdete v mobilní aplikaci Chronotika.